Se syndromem vyhoření se potýká každý pátý Čech, jak ale vypadá?

Syndrom vyhoření je stav psychického, emocionálního, ale také fyzického vyčerpání. Nejedná se o vzácný fenomén, vzniká totiž v důsledku dlouhodobého stresu a přetížení.

Přestože běžné, neřešené vyhoření může vést k dalším horším problémům s psychickým zdravím a závažně narušit každodenní život člověka. Jak se tedy se syndromem vyhoření potýkat?

Syndrom vyhoření byl dříve spojován hlavně s lidmi pracujících na pozicích s vyšší mírou zodpovědnosti, například manažery, lékaři a zdravotními sestrami. Nicméně se stále častěji objevuje i mezi studenty vysokých škol jako takzvaný „akademický syndrom vyhoření“, učitelů i sociálních pracovníků. Data Národního ústavu duševního zdraví (NUDZ) naznačují, že vyhořením je ohrožen každý pátý Čech.

V Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) a Světové zdravotnické organizaci je vyhoření stále chápáno jako důsledek přepracování, moderní výzkumy nicméně ukazují, že jeho příčiny jsou o něco komplikovanější. Zahrnují kombinaci pracovního přetížení, vysokých očekávání, nedostatku času a kontroly nad okolnostmi a psychickému tlaku v různých oblastech života.

Stresory se přitom liší podle životní situace jednotlivce. Podle studie v International Journal of Environmental Research and Public Health z roku 2019 jsou perfekcionismus, touha po bezchybném výkonu a strach ze selhání nejdůležitějšími faktory v tvorbě nadměrného stresu. Hlavně mladí lidé často upřednostní výkon před vlastními limity.

Vyhořelí lidé také často pociťují úzkost spojenou se sociálním kontaktem. Mají tendenci se izolovat a ztrácí schopnost se motivovat. Často je trápí pocit odcizení, nízké sebevědomí a nespokojenost se sebou samými, jelikož svou hodnotu vidí ve své schopnosti zapojení do běžného života.

U zaměstnanců jde často o nadměrnou zátěž, časový tlak, nejasně stanovené požadavky nebo nízkou míru zpětné vazby. Podnikatelé a lidé ve vedoucích pozicích se potýkají s odpovědností a strachem ze selhání, zatímco rodiče či pečující osoby s neustálým pocitem nedostatku času a nemožností odpočinku. Finanční problémy, ekonomická krize nebo politická nejistota pak působí jako další vnější faktory, které pocit vyčerpání a bezmoci ještě prohlubují.

Jak vyhoření odhalit?

Mezi fyzické projevy patří nedostatek energie a problémy se spánkem. Časté jsou i bolesti hlavy nebo svalové napětí. Po psychické stránce vyhořelí lidé ztrácí motivaci, v kontrastu s vysokou mírou frustrace, která vede k cynismu, pocitům beznaděje a izolaci nejen od rodiny a přátel, ale také od vlastních emocí. Celkové vyčerpání má za následek sníženou schopnost soustředění, zhoršenou paměť i horší úsudek, což dále prohlubuje smyčku frustrace a pocitu selhání.

V pokročilých stádií může docházet k pociťování nevolnosti, bolesti hrudi, neschopnosti seřídit myšlenky a celkové emocionální paralýze vedoucí k chronické prokrastinaci vedoucí k navýšení pracovního návalu a dalšímu stresu.

Kvůli stále přetrvávajícímu stigmatu kolem duševního zdraví a vysokým nárokům zaměstnavatelů na výkon pracovníků mnoho lidí ignoruje projevy vyhoření dlouho poté, co se začnou projevovat i na jejich fyzickém zdraví.

Dá se vyhoření předejít?

Ano, dá – klíčové je věnovat pozornost vlastním potřebám. Vyhoření nevzniká přes noc. Je výsledkem dlouhodobého zanedbávání psychiky, nevyváženého životního stylu a nerealistických očekávání. Prevence proto začíná u plánování času, pravidelného odpočinku a budování zdravých návyků.

Ve chvíli, kdy si jedinec uvědomí, že pociťuje příznaky vyhoření, měl by zvolnit tempo a ustoupit od svých nároků na výkon. Dále by si měl dovolit dopřávat pauzy, odměňovat se za odvedenou práci, spát alespoň sedm hodin denně, zařadit do svého týdne fyzickou aktivitu a zároveň činnost mimo pracovní a další potenciálně stresové prostředí. Pomoci může i vedení krátkých deníkových zápisků, jelikož umožní lépe rozpoznat vlastní limity a respektovat je.

Kdy vyhledat pomoc?

Za prvé je důležité si přiznat, že se člověk potýká s problémem a vyhledání pomoci není projevem slabosti, naopak se jedná o projev snahy problém napravit, seberozvoje a zachování sebeúcty.

Pokud i přes prevenci a snížení ze svých nároků člověk stále vnímá vysokou míru úzkosti a potíže s motivací a organizací, prvním krokem je svěřit se blízkým přátelům rodině nebo důvěryhodné autoritě. Zdrojem potřebné podpory může být také otevřený rozhovor s praktickým lékařem, psychologem či terapeutem. V závažnějších situacích je vhodné obrátit se na pomoc krizových center nebo linky důvěry.

Syndrom vyhoření není selháním jednotlivce, ale důsledkem prostředí a dlouhodobého tlaku, který na sebe jako lidé klademe – často bez dostatečné opory nebo prostoru k odpočinku. Včasná prevence, upřímnost k sobě samému a ochota přijmout pomoc jsou klíčové pro jeho překonání obzvláště během období vyznačujícím se výrazným vzrůstem stresu. Hodnota člověka se neměří počtem odškrtnutých úkolů a odpracovaných hodin, ale schopností pečovat o sebe a nalezením rovnováhy.