Pomocník při léčbě dýchacích chorob – inhalace

Inhalace má dlouhou historii. Již ve starém Egyptě se pro uvolnění dýchacích cest inhaloval mentol či eukalyptus. V moderní medicíně se inhalace dostává do popředí zhruba od 30. let 20. století, zejména díky lázeňské léčbě, kdy se používal například adrenalin či efedrin s vlivem na oplasknutí sliznic.

Inhalační léčba je základem léčby onemocnění dýchacího traktu, tedy horních cest dýchacích. Dnes se používají tři mechanismy: aerosolová dávkovače, inhalace pro práškovou formu léčiv a nebulizátory (rozprašovače tekutiny). Dále rozlišujeme studenou a teplou inhalaci, každá z nich je vhodná pro jiné zdravotní problémy. Opakující se rýmy, kašel, onemocnění horních a dolních cest dýchacích, záněty středouší nebo vedlejších nosních dutin vždy vyžadují komplexní přístup k léčbě a nutnost hledání pravých příčin. Je na místě prozkoumat psychosomatické souvislosti chronických zdravotních problémů. Ale k zlepšení zdravotního stavu se doporučuje inhalace. Částice, které jsou větší než 20 mikrometrů, zpravidla končí v horních dýchacích cestách, pouze ty menší, o velikosti pod 5 mikrometrů, míří do dolních cest dýchacích.

Vždy na doporučení lékaře

Na doporučení lékaře se inhalační léčba používá zejména u onemocnění dolních cest dýchacích, tedy při astmatu, chronické obstrukční plicní nemoci nebo u cystické fibrózy. Hlavním účinkem léčby je bronchodiletace, tedy roztažení zúžených bronchů, průdušek. Při rozpuštění nadměrně se tvořících hlenů se k inhalaci využívají tzv. mukolytika. Indikacemi pro zahájení jsou zejména katary horních cest dýchacích, chronické bronchitidy, záněty vedlejších dutin nosních, chronická rýma, někdy i záněty středního ucha.

Správný výběr

Na akutní záněty se hodí spíše studená inhalace. Zánět s sebou nese překrvení, vyšší cévní zásobení a zarudnutí sliznice, proto je třeba spíše ochlazovat. Vyšší teplota naopak způsobuje překrvení sliznic a může zánět podněcovat a dráždit. Teplá inhalace se tedy spíš hodí pro chronické záněty dolních dýchacích cest, kdy je třeba zkapalnit sekret, který je v průduškách. Většinou se jedná o léčbu ambulantní, jinak je možno v prodejnách zdravotnické techniky zakoupit různé inhalátory pro domácí použití.

Každopádně dříve, než pacient začne inhalovat, měl by se podrobit vyšetření dýchacích cest, které odhalí pravou příčinu jeho potíží a určí, zda je inhalace na místě, jakou účinnou látku je třeba použít a v jaké frekvenci. Některým pacientům může být vlastní mechanismus vdechování teplé či studené páry nepříjemný, v určitých situacích může působit dokonce dráždivě a nemocní nejsou schopni inhalovat. Souběžně s inhalační léčbou je mnohdy nezbytné užívat antibiotika či protizánětlivé léky. Nezbytné je též sledovat, zda má inhalační léčba patřičné účinky, a případně postup nebo dávku inhalace upravit podle momentálních potřeb. Zvláště bedlivě sledujeme reakci alergiků. Inhalátory se neustále zdokonalují (např. pro pacienty s astmatem nebo chronickou obstrukční plicní nemocí)) – bývají lehké, mají intuitivní ovládání, možnost zpětné kontroly zvukové či vizuální a nechybí ani počitadlo se zbývajícím počtem dávek.

Účinky inhalační léčby se projeví za několik dnů, ale i týdnů. Mnozí pacientu s chronickými záněty jezdí pravidelně za inhalační léčbou do lázní. V domácím prostředí se zpravidla u inhalací využívá solného roztoku či roztoku obohaceného o bylinky. Lze inhalovat i několik týdnů – v každém případě se doporučuje činit tak spíš po kratší dobu (asi 15 minut) a častěji než například jednou denně půl hodiny.