Parkinsonova choroba

Parkinsonova choroba je úzce spjata s osobami vyššího věku. Je sice pravda, že nemoc obvykle zaútočí až po šedesátém roce, současně je ale smutnou skutečností, že každý desátý pacient s Parkinsonovou nemocí je dnes již mladší čtyřiceti let. V dnešní běžné populaci postihuje Parkinsonova nemoc každého dvoustého člověka. Mezi lidmi staršími 65 let je její výskyt mnohem častější, a sice průměrně u každého padesátého. Asi pět procent pacientů je ve věku do čtyřiceti let.

V mládí a dětství je relativně vzácná. Toto onemocnění více postihuje muže než ženy. Z důvodů, které nejsou zatím známé, postihuje více nekuřáky než kuřáky. Nemocných trpících Parkinsonovou chorobou bude stále přibývat zejména v důsledku pozitivního jevu – neustálého prodlužování lidského života.

Příčiny nemoci

Poprvé byla tato nemoc popsána na počátku 19. století anglickým lékařem Jamesem Parkinsonem. V tehdejší době byla považována za velmi vzácnou, dnes však patří k vůbec nejčastějším onemocněním nervového systému postihujícím miliony lidí na celém světě.

Parkinsonova nemoc je onemocnění centrální nervové soustavy, jehož prapůvodní příčinu se doposud nepodařilo objasnit. V některých případech se může jednat o následek užívání určitých léků či prodělané infekce.

Je známo, že příčinou Parkinsonovy nemoci je nedostatek dopaminu v mozku. Dopamin je chemická látka podílející se na přenášení nervových signálů z jedné nervové buňky do druhé. Produkuje ho oblast velkých buněk uprostřed mozku zvaná substantia nigra. U lidí s Parkinsonovou nemocí je tato oblast poškozena a nakonec odumírá. Chybí-li dopamin, naruší se rovnováha mezi dalšími tzv. neurotransmitery (látkami přenášejícími nervové vzruchy) a dochází k rozvoji Parkinsonovy choroby. Pokud začnou buňky odumírat a přestanou produkovat dopamin zodpovědný za přenos vzruchů mezi jednotlivými nervy, dochází k nenapravitelným a nevratným škodám.

Tragédií ovšem je, že nemoc, u které základním předpokladem úspěšné léčby je včasná diagnóza, nelze v raném stadiu odhalit. Neexistuje totiž žádné vyšetření, jímž by bylo možné vznik této choroby spolehlivě, a především včas podchytit. Příznaky této nemoci se projevují v případě, kdy dojde k poškození 60-80 procent buněk, jež produkují dopamin v subsatantia nigra, a to je již pozdě. Nemoc však může mít i genetické předpoklady. Asi 15 až 20 procent pacientů má mezi blízkými příbuznými člověka postiženého stejnou nemocí.

Viditelné příznaky

V dřívější době byla Parkinsonova nemoc často označována jako třesová obrna, což samo o sobě do značné míry objasňuje její podstatu. Choroba se obvykle vyvíjí velmi plíživě a její příznaky se mohou pokládat za normální projevy stárnutí.

Příznaky této nemoci bývají různé a liší se u jednotlivých pacientů, ale projevují se různě i u jednoho pacienta v průběhu času. Mnohdy se ukáže, že prvním varovným příznakem byla bolest v ramenním kloubu, ztížené paní, změna rukopisu nebo deprese.

U většiny pacientů je prvním příznakem třes ruky. Jedná se téměř vždy o rytmický, pravidelný pohyb, který má příznačný charakter: vypadá, jako by nemocný otáčel mezi prsty a palcem drobným předmětem. Zvláštní je, že tento třes se projevuje pouze v klidu. Jakmile člověk začne končetinou cíleně pohybovat, třes ustává. Jak nemoc pokračuje, třes se zhoršuje a v mnoha případech nakonec znemožňuje pacientovi vést normální život, protože se například nemůže bez problémů najíst.

Druhý hlavní příznak, který se objevuje v nějaké podobě u všech případů a je nakonec pro pacienta daleko horší, je vliv na vědomé pohyby. Svaly pacienta bývají nápadně ztuhlé. To zpočátku působí bolest v oblasti ramen a problémy hlavně po ranním vstávání, kdy jsou končetiny delší dobu v klidu. Postižení se nakonec ohnou, chůze bývá šouravá, s krátkými krůčky, s pažemi pokrčenými v loktech a přitisknutými k tělu. Dostavují se potíže s rovnováhou a stabilitou. Nemocným často hrozí pád vpřed i vzad.

Svalová hmota neubývá, ale nemocný ji neumí využít k účelnému koordinovanému pohybu až do té míry, že přestává zvládat běžné denní aktivity.

Nemoc se podepíše i na obličeji

Běžné a spontánní činnosti, jakými je polykání či mrkání očí, se zpomalí a často úplně vymizejí. Obličej nabývá charakteristického strnulého výrazu s pootevřenými ústy. Obličej je jakoby bez výrazu a nabývá podoby masky. Řeč nemocného bývá monotónní, mohou být potíže s výslovností.

Myšlení a intelekt

Parkinsonova nemoc neovlivňuje myšlení a pacient si je zcela vědom všeho, co se s ním děje. Není jasné, zda klinická deprese, jež bývá u pacientů pozorována, je přímým následkem poškození mozku nebo důsledkem toho, že si pacient uvědomuje svůj stav a svoji bezmocnost. Intelekt není zpočátku nijak zvlášť narušen. V průběhu nemoci se ale téměř vždy začnou přidružovat psychické problémy. Pacienti bývají často nervově labilní a přecitlivělí. Především jsou však zpomaleny psychické projevy. Člověk se musí k myšlení poněkud nutit. Ztrácí schopnost řešit úlohy vyžadující složitější myšlení a rovněž paměť, zvláště schopnost zapamatovat si verbální a obrazové informace je snížena.

Léčba pomáhá zmírnit příznaky

Zcela vyléčit Parkinsonovu chorobu neumíme, umíme jen mírnit příznaky a doplňovat chybějící dopamin v podobě levodopy, tedy „zdroje“, který tělo umí přeměnit v chybějící látku. Tuto léčbu použil poprvé v roce 1967 George Cotzias a z krátkodobého pohledu byl mimořádně úspěšný. Nicméně levodopa má rozličné vedlejší účinky.

K těm slabším účinkům patří ztráta chuti k jídlu, nevolnost a zvracení. Mezi závažné vedlejší účinky patří nezvladatelné pohyby a mluvení, agresivita, neklid a úzkost. Dokonce se mohou vyskytnout i halucinace podobné stavům, jaké zažívají schizofrenici. U některých pacientů se levodopa projevovala efektem spínače „zapnout-vypnout“, což znamená, že lék v jednu chvíli zapůsobí a pacient reaguje normálním způsobem, ale vzápětí se znovu objeví původní syndrom.

Vedlejší účinky levodopy se s pokračující léčbou zhoršují, po mnohaletém podávání léků se může ztrácet původní skvělý efekt, a proto odborníci doporučují podávat jiné „mírnější“ léky, které jsou v počátcích dostatečně účinné k potlačení příznaků, a oddálit tak podání levodopy.

V poslední době se zkouší transplantace embryonálních mozkových buněk, naděje se vkládá do transplantace kmenových buněk, které mají tu vlastnost, že se z nich může vyvinout jakákoliv tkáň. K progresivním metodám patří též hloubková mozková stimulace pomocí trvale zavedených sond. Nadějnou se však zdá metoda implantace buněk, které umějí vyrábět dopamin, přímo do mozku.

Správná životospráva pomáhá

I když degenerativní změny mozkových buněk nelze zvrátit, podáváním léků, vhodnou výživou a pravidelným cvičením může pacient vést celkem normální život nejméně deset let od začátku onemocnění.

Je důležité věnovat se denně alespoň chůzi a napínat svaly, aby se zachovala jejich pružnost a síla. Také mozek je nutno udržet v činnosti novými zájmy a úkoly.

Výběr stravy je důležitý

Lidé postižení touto nemocí mohou mít obtíže s kousáním a polykáním, protože léky užívané na tuto nemoc mohou mít často za důsledek ztížené pohyby jazyka a úst. Dalším obvyklým problémem u takových pacientů je častá zácpa. Proto by lidé takto postižení měli konzumovat co nejvíce vlákniny (ovoce, zelenina, obilniny). Obzvláště vhodné je ovoce jako fíky, sušené švestky, papája a ananas. Je důležité vypít denně alespoň 1,5 l tekutin.

Multivitaminové preparáty užívejte vždy po dohodě s lékařem. Vitamin B6 může například reagovat nepříznivě s klasickými léky. Tento vitamin je pro činnost mozku velmi vhodný, neboť způsobuje zvyšování produkce dopaminu. Mezi jeho přírodní zdroje patří avokádo, brambory, banány, ryby a drůbež.