Poporodní blues

K životní realitě čerstvé matky patří mastné vlasy, neuklizený byt a šestinedělní pofňukávání. Není nic neobvyklého, když se maminka po porodu cítí smutná, mívá občas úzkosti a někdy trpí nespavostí. Reklamní obrázky zářivé maminky s usmívajícím se miminkem patří do zcela jiného světa. Přitom je úplně normální, že matka ke svému dítěti hledá cestu a mateřství není zpočátku tak veselé.

Celá rodina se raduje z narození potomka a nikoho nenapadne, jaké změny probíhají v těle maminky. Ještě donedávna byly porodní deprese považovány za tabu a radši se o nich nemluvilo, ale na „nemoc rodiček“ se umíralo už před sto lety.

Poporodní stavy

Vědecky je dokázáno, že třetí den po porodu reagují téměř všechny mámy bez výjimky více či méně postnatální depresí.

Jakmile žena přijde do jiného stavu, začne její tělo produkovat hormony, které se jinak v těle nevytvářejí vůbec, nebo jen v minimálním množství. A to, jak bude žena reagovat na porod a poporodní stav, vůbec nezávisí na tom, s jakým nadšením své dítě očekává. Po porodu tělo vytváří a vylučuje jiné látky než v těhotenství, protože placenta, která tyto hormony produkovala, už v těle není. Ta mohla i za to, že se v ní vytvářel progesteron – uklidňující hormon i estrogen, který zase udržoval těhotenství v tom správném stavu. Když žena porodí, automaticky poklesne hladina těchto hormonů, a to dokonce pod úroveň před těhotenstvím. V této chvíli musí ženský organismus vykonávat náročnou práci, aby se přizpůsobil druhé velké hormonální změně. A ještě nesmíme opomenout hormony, které působí na zavinování dělohy a tvorbu mléka. Některá žena to zvládne rychle, jiná potřebuje pomoc.

Narození dítěte je často idealizováno, mnozí se domnívají, že přináší jen radost. Ve skutečnosti ale není výjimečné, že zpočátku prožívá žena jakousi melancholii. Většina novopečených maminek (50 až 80 %) si prožije tzv. baby blues, smutek, úzkosti, podrážděnost, občas se bez motivu rozpláčou. Souvisí to s uvedenými hormonálními změnami, které právě prožívají. Matky se také mohou cítit „opuštěny a ochuzeny“, protože už nenosí své dítě v bříšku. Opravdové poporodní deprese postihnou jen okolo 10% šestinedělek. Zhruba polovina žen s tímto problémem však nevyhledá odbornou pomoc, protože ani ony, ani jejich rodina poporodní deprese nerozpozná.

Pokud máte pocit, že poporodní blues dostihlo i vás, nestyďte se o svých pocitech mluvit s okolím, především se svým partnerem. Pokud se vám nepodaří vaše negativní pocity minimalizovat, musíte prostě zajít za odborníkem. Nestačí-li rozhovor, jsou na řadě antidepresivní léky, které jsou účinné a v dnešní době už nejsou ani návykové.

U většiny žen odezní tento stav po dvou třech dnech. Podle statistiky je většina žen dva až tři týdny po porodu v labilním tělesném i duševním stavu, u 10 až 12% matek tento stav začíná až po několika týdnech, někdy měsících a často přetrvává dlouho.

Laktační psychóza

Opravdová poporodní deprese či laktační psychóza se projevují tak, že žena začne být netečná, nemá zájem o dění kolem sebe, trpí nechutenstvím, pocity viny, je stále unavená, trápí ji pocity beznaděje, mívá noční můry, v těžších případech trpí halucinacemi, nemá zájem o děťátko a může to vyvrcholit až sebevražednými pokusy.

Výrazným poznávacím znamením tohoto onemocnění je ztráta kontaktu s realitou – maminka s laktační psychózou neví, jaký je den, kolik je hodin, jak se jmenuje, bojí se běžných předmětů, jako je kartáček na zuby. Je velice důležité, aby si rodina maminky s laktační psychózou uvědomila, že bez jejich pomoci to sama nemůže zvládnout a že je opravdu velmi vážně nemocná.

Léčba

Stav lidově zvaný „laktačka“ propuká většinou tak čtvrtý den po porodu, tedy v době, kdy se odchází z porodnice domů. Při odchodu z nemocnice však příznaky velké deprese či psychózy ještě nemusí být vyvinuty. Pokud nepodchytí maminku s laktační psychózou ženský lékař při odchodu z porodnice, měla by to udělat dětská lékařka při návštěvě novorozence. Dobrý dětský lékař totiž přijde na první návštěvu k vám domů, aby okoukl nejen miminko, ale i vás.

Většina maminek se snaží s laktační psychózou vyrovnat doma a nikoho s ní neobtěžovat. Berou to totiž jako důkaz své slabosti, že na péči o své dítě nestačí a že jsou k ničemu. Je jim trapné se někomu s touto neschopností přiznat, a zvlášť psychiatrovi. Bohužel důsledky takové samoléčby mohou být tragické jak pro matku, tak pro dítě.

Laktační psychóza se u nás léčí hospitalizací, někdy i v psychiatrické léčebně. Dosavadní praxe, které znamená oddělení matky od dítěte a nasazení psychofarmak, jež vylučují kojení, není pro všechny matky ideální. Existují ale i psychofarmaka, při jejichž užívání lze i nadále kojit.

Ženy navštěvují specializované psychoterapeutické programy, léčba spočívá v užívání ženských pohlavních hormonů estrogenů či antidepresiv. U těch se však dostavuje efekt léčby až za dva tři týdny. Léčení by mělo trvat nejméně šest měsíců. Velmi důležitá je problematika kojení. Obecně se doporučuje, aby i depresivní ženy své děti kojily, protože hladiny antidepresiv v mateřském mléce jsou pro novorozence v neškodném, téměř neměřitelném množství.

V případě laktační psychózy neexistuje riziková skupina. Není to choroba dědičná, takže ani v rodině ji nemůžete vysledovat. Je jen větší pravděpodobnost, že propukne u žen, které mají potíže s duševním zdravím, první dítě ve vyšším věku, tak ke čtyřicítce, které jsou přehnaně úzkostné, o dítě dlouho usilují nebo několikrát potratily. Riziko, že se laktační psychóza bude s dalším dítětem opakovat, je vysoké, proto lékaři další těhotenství nedoporučují.