Mobilní aplikace

Dýchání

Základním účelem dýchání je dodat do plic dostatečnou zásobu vzduchu, z něhož se vstřebává nepostradatelný do krve a rozvádí se do všech tělových tkání. Výdechem se plíce vyprázdní pro příští nádech a navíc se výdechem tělo zbavuje odpadových plynů, např. oxidu uhličitého. Živé tkáně potřebují k životu stálý zdroj energie, a ta vzniká spalováním palivových látek (uhlohydrátů, tuků, proteinů ). Tyto látky se spalují při reakci s kyslíkem, který do našich buněk přináší krevní oběh ze vzduchu, který vdechujeme. Když je kyslík spálen, vznikají tři konečné produkty – energie, voda a oxid uhličitý. Oxid uhličitý je veden krví do plic, odkud je vydechován a také přijímán další kyslík. Dýchání je velmi úsporně regulováno, takže koncentrace plynů v krvi zůstává ze zdravotních důvodů na velmi nízkém rozsahu. Dýchání je reflexní činnost řízená centrem dýchání, skupinou nervových buněk umístěných v nejspodnější části mozku. Odtud jsou nervové impulsy posílány do dýchacích svalů, což způsobuje jejich rozpínání nebo smršťování podle úrovně kyslíku a oxidu uhličitého v krvi. Přebytek oxidu uhličitého dělá krev příliš zásaditou, to vede centrum dýchání k tomu, abychom dýchali rychleji a více zhluboka, čímž je vydechováno více oxidu uhličitého. Pokud se naopak odstraní více oxidu uhličitého, je člověk centrem dýchání donucen dýchat pomaleji a slaběji do té doby, než se obnoví správná rovnováha. Dýchání je unikátní způsob přímého ovlivňování neuvědomělých procesů v těle, protože ze všech funkcí, které řídí vegetativní nervový systém, je nejsnáze kontrolovatelné vůlí. Někteří jogíni prý dokáží působením vůle snížit rychlost srdeční činnosti a krevní tlak, ale jen málo z nás si uvědomuje, že máme takovou kontrolu nad svým tělem. Každý může změnit způsob svého dýchání a tím i další části nervového systému, protože jim umožní kontrolovat celkovou úroveň uvolnění nebo napětí v těle. Rychlost dýchání se přirozeně mění během dne a při různých činnostech, je rozdíl v tom, sedíme-li, nebo utíkáme na autobus. Průměrný dospělý muž v naprostém klidu vydýchá asi 3,75 litru vzduchu za minutu. Tento vzduch obsahuje 750 kubických centimetrů kyslíku, ze kterého je využita třetina. Poněvadž tedy množství vzduchu, které tělo potřebuje vdechovat, závisí na aktivitě člověka v dané chvíli, je potřeba velké rezervní kapacity a struktury plic, což umožňují zejména plicní sklípky. Vzduch je vdechován horními cestami dýchacími – nosem a ústy. Nos je vystlán vláskovými řasinkami a společně ústy má sliznatý povrch, který vzduch zvlhčuje. To napomáhá odstranit dráždidla ze vzduchu a zároveň jej před vstupem do plic zahřát. Vzduch se pak rozbíhá do krátkého přechodu nazvaného hrtan nebo také hlasivky. Z hrtanu vystupuje průdušnicí, ta se pak rozděluje do dvou průdušek – jejich sliznatý povrch je udržuje měkké a odchytává prach. Hlavní průdušky vedou do plic, zde se dělí na menší sekundární průdušky, každá z nich je na jednom laloku plic : levá plíce má dva laloky, pravá tři. Ty se později dále rozdělují a každá vzduchová cesta se zužuje a tvoří nejprve průdušinky první a pak průdušinky konečné. Konečné průdušinky se otevírají do menších dutin, vzduchových váčků, každý s několika příhradami nazývanými plicní sklípky. Každá průduška a průdušinka je zásobována krví pomocí větve plicní tepny, která vede krev zbavenou kyslíku z levé strany srdce do plic. Tepna se v místě plicních sklípků dělí na vlásečnice. Zde je kyslík v malých krevních nádobkách plíce převáděn ze vzduchu do buněk s červenými krvinkami, přičemž je odstraňován oxid uhličitý. Krev bohatá na kyslík prochází přítoky plicních žil a nakonec se vrací zpět do levé strany srdce. Odtud je pumpována do různých orgánů těla. K vdechování používáme dvě skupiny svalů : mezižeberní svaly, které se klenou nad mezerami mezi žebry, a bránici, svalovou plochu, která se nachází mezi hrudníkem a břichem. Brániční dýchání je normální přirozený způsob dýchání, když je člověk uvolněný, což by mělo být po většinu času. Při tomto způsobu dýchání se nepoužívají žeberní svaly, vzniká rytmickými kontrakcemi a uvolňováním bránice, svalu podobnému kopuli. Při nadechnutí se bránice smrští a zploští, čímž v hrudníku vznikne více místa a nasaje se vzduch do plic. Plíce se úplně roztáhnou a pohyb bránice zlehka masíruje břišní orgány. Při výdechu se bránice uvolní a vyklene do hrudníku, a tím vytlačí vzduch z plic. Pohyby bránice při dýchání můžeme sledovat, když si lehneme a ruku položíme na břicho. Brániční dýchání je mnohem účinnější než hrudní dýchání, protože přispívá k relaxaci. Plíce se při něm úplně naplňují a vyprázdňují, čímž dodávají tělu více kyslíku. Současně se nevytváří v plících a v krvi žádné odpadové produkty, např. oxid uhličitý a kyselina mléčná, které vyvolávají nervozitu a únavu. Bohužel v dnešní době, kdy jsme neustále ve stresu, upřednostňujeme hrudní dýchání, a tak potlačujeme přirozené dýchací návyky. Hrudní dýchání je nejrychlejším způsobem, jak dostat kyslík do krve. Je obvyklé při tělesném pohybu, při rozrušení, strachu nebo v krizových situacích. Může se vyskytnout také po ránu, aby se tělo uvedlo do pohybu. Při hrudním dýchání se stahují svaly na žebrech, čímž se hrudník rozšiřuje směrem vzhůru a ven a vzduch se rychle nasává do jeho horní části. Dech je krátký a mělký s důrazem na vdech a tělo na něj odpovídá celkovým stresem. V některých případech je to přijatelné, pokud však tento způsob dýchání trvá dlouho, může to vést do permanentní stresové situace s vážnými zdravotními následky.

Autor: - kš -

Facebook

Infocentrum
810 800 000, 597 089 205
(částečně hrazeno)

kód pojišťovny: 205