Mobilní aplikace

Nechcinudu.cz

Fobie - Děs, který sami nezvládnete

Náhle se začala dusit a rozbušilo se jí srdce. Ocitla se jakoby v jiném světě. Chtěla utéci, ale viděla všechno rozmazaně a měla pocit, že co nevidět omdlí, nebo dokonce umře. Tak zlé to ale nebylo: šlo "jen" o záchvat úzkosti.

Před lety to byl malý pihovatý zrzek. Hezký a chytrý kluk v předškolním věku, celkem sebevědomý. Od svých vrstevníků se ničím nelišil. Můžeme mu říkat třeba Mirek. Všechno začalo někdy během základní školy. Ukázalo se, že Mirek je přece jen v něčem jiný než jeho spolužáci. Ve třídě se stal terčem posměchu kvůli barvě svých vlasů. Zareagoval obvyklým způsobem: postupně se uzavíral do sebe, vyhledával samotu, s nikým se nebavil. Gymnázium absolvoval celkem snadno, měl i nějaké kamarády.

Zlé to začalo být až na vysoké škole. Všem se vyhýbal. Bavit se ve společnosti? To absolutně nedokázal. Různé společné akce, například brigády, mu přinášely utrpení. Bál se, že bude občas muset s ostatními do hospody. Zkoušky se pro něj staly opravdovou noční můrou. Jenom na ně pomyslel, dostával záchvaty úzkosti provázené zrychleným dechem, bušením srdce, staženým hrdlem, průjmy. Předstoupit před examinátora, osobu s děsivou autoritou, a komunikovat s ním? Nějak to sice šlo, jenže se mu stávala nepříjemná věc: často se tak soustředil na to, co říká a jak se při tom chová, že vůbec nevnímal, na co se ho zkoušející ptá. Nedokázal pak správně odpovídat. Výsledkem všech těchto stresů a zmatků byly neúspěchy, odsouvání zkoušek, prodlužování studia - a nakonec rozhodnutí ze školy odejít. Předtím, než to skutečně udělal, naštěstí vyhledal pomoc psychiatrů. Přišel k nám jako totálně zakomplexovaný a zničený člověk," říká MUDr. Beata Pašková z Psychiatrického centra Praha-Bohnice.

Co si o mně pomyslí?

Lékaři stanovili jednoznačnou diagnózu: sociální fobie. Je to porucha, která se ve slovníku psychiatrů objevila teprve v osmdesátých letech. Přitom jí někdy během svého života trpí každý desátý člověk. Postižený se bojí, že se ocitne v centru pozornosti, má strach ze zkoumavých pohledů. Co si o mně ostatní pomyslí? ptá se. Jak mě budou hodnotit? Nemusí přitom jít jen o vrozenou plachost. Iracionální strach z rozpaků a trapnosti může být nemoc. Kde leží hranice mezi trémou a fobií?

Důležité je, nakolik handicap ničí člověku život. U někoho, kdo kvůli své stydlivosti žije trvale sám, bez partnera nebo odmítá povýšení jen proto, aby nemusel mluvit s lidmi či veřejně vystupovat, můžeme bez okolků mluvit o sociální fobii," zdůrazňuje MUDr. Pašková.

V práci jsem měla dojem, že jsem páté kolo u vozu," vypráví sekretářka Renata. Když na mne někdo promluvil, cítila jsem se hloupě a začala jsem rudnout a třást se jako osika. Před nadřízenými jsem si připadala úplně stupidní a neschopná. Zdálo se mi, že je vlastně podvádím. Žila jsem v trvalých obavách, že dříve či později někdo odhalí, jaký jsem naprosto neužitečný zbabělec." Lidé trpící sociální fobií často hledají záchranu v alkoholu či drogách. Porucha se přitom dá úspěšně léčit.

Nácvik pohledu do očí

Mirek strávil na psychiatrii asi šest týdnů. Bral léky, podrobil se psychoterapii a dalším metodám léčby. Trénoval boj proti vsugerovaným představám (budu se červenat a tím se hrozně ztrapním, co si o mně ostatní pomyslí...). Snažil se je nahrazovat racionálním hodnocením očekávané situace (dobrá, začervenám se; to ale ještě neznamená, že si o mně budou všichni myslet, že jsem nemožný). Učil se spoustu na první pohled běžných věcí: navázat rozhovor, volně konverzovat, uvolnit se, relaxovat. Také hledět lidem do očí - nejprve v léčebně, později během výletů do města. Dostal za úkol zeptat se na ulici postupně třiceti lidí, kolik je hodin. Musel se povinně usmívat na dívky (s jednou se dokonce seznámil). Nakonec se vrátil ke studiu. Mohl se učit a chodit ke zkouškám, poprvé v životě dokázal jít na rande.

Bůh, který děsí pocestné

Poruchami, které vypadají jako do krajnosti dovedená tréma, výčet fobií rozhodně nekončí. V odlehlých zákoutích lidské duše číhá nepřeberné množství dalších démonů. Útok jednoho z nich zažila paní Marcela poprvé v supermarketu. Náhle se začala dusit, rozbušilo se jí srdce a zatočila hlava. Ocitla se jakoby v jiném světě. Chtěla utéci, ale viděla všechno rozmazaně a měla pocit, že co nevidět omdlí nebo dokonce umře.

Po několika minutách stav děsivé úzkosti sice přešel, ale vzpomínka na něj zůstala. Nejprve se Marcela začala vyhýbat obchodní síti Tesco, jako by na ni poštvala neviditelného trýznitele právě tato firma. Ale tím to neskončilo. Postupně rozšířila svůj odpor na všechny supermarkety. A jednou zažila panickou úzkost i v metru. Pak v jedné dlouhé a prázdné ulici... Míst, kde se cítila dobře, postupně ubývalo. Vyhýbat se všem rizikovým" oblastem ji stálo víc a víc sil. Nakonec se horizont bezpečí scvrkl na její byt, ze kterého úplně přestala vycházet. Diagnóza? Panická porucha spojená s agorafobií.

Jedinec trpící panickou poruchou mívá opakovaně záchvaty nezvladatelné úzkosti, které nesouvisejí s konkrétní situací nebo objektem (to, že první záchvat přišel v supermarketu, byla pouhá náhoda). Slovo panická pochází od řeckého boha Pana, který nejen hrál krásně na flétnu, ale také číhával v lese a děsil poutníky. Agorafobii lze popsat jako strach z otevřených prostranství, přeplněných míst (řecké slovo agora znamená tržiště), cestování dopravními prostředky, z obchodů, jízdy výtahem či z pouhého opuštění domova.

Pacienti s agorafobií si často představují, že pokud by se jim nepodařilo včas z ohrožující situace uniknout, přihodí se jim nějaká katastrofa: přestanou se ovládat, zkolabují nebo se minimálně budou chovat trapným způsobem, uvádí příručka Agorafobie a její léčba, napsaná kolektivem autorů pod vedením MUDr. Jána Praška, Csc., z Psychiatrického centra Praha-Bohnice. V obávané situaci postižený propadá panice, potí se, má sucho v ústech či trpí jinými tělesnými příznaky. Strach jej ale neopouští ani v bezpečí " - stačí třeba jen pomyslet na to, že ho čeká cesta metrem. Metra se bojí hodně našich pacientů," vysvětluje MUDr. Pašková.

Člověk s agorafobií se často obává, že omdlí nebo dostane infarkt a nikdo mu nepomůže. Z podzemí je k doktorovi mnohem dál než z autobusu. Navíc k agorafobii někdy patří i klaustrofobie - strach z malých uzavřených prostor." Zatímco sociální fobie vznikají především v dětství či během dospívání, agorafobie a panická porucha se nejčastěji projevují kolem třiceti let. Po 45. roce života postihují už jen málokoho. I proti agorafobii lze bojovat pomocí psychoterapie. Nejhorší je, když postižený nevyhledá odborníky, ale obrátí se na příbuzné či známé s prosbou: Bojím se cestovat metrem. Nejel, nejela bys se mnou? Pomoc blízkých chorobu jen zhoršuje. Základem léčby totiž je, aby si pacient sám prožil situace, kterých se obává. Musí ale zároveň navštěvovat psychiatra.

Jméno pro potkana

Jednou ráno přišel pan Zdeněk do práce a všiml si, že v jakémsi sudu zůstala uvězněna obrovská krysa. Tropila tam hrozný hluk. Nevěděl si s tím rady, zato jeho kolegové projevili větší akceschopnost a zvíře před ním utloukli. Od té doby si pan Zdeněk dával pozor na kontejnery a popelnice. To ale nepomohlo. Občas vpodvečer zahlédl potkana proběhnout ulicí. Vždy nejprve ztuhl, pak se mu roztřásly nohy, nemohl popadnout dech a nakonec utekl do bytu. Ještě několik hodin po nešťastné události se nemohl vzpamatovat. Před očima měl stále obraz onoho "hnusného" zvířete. Styděl se za to, rodina o ničem nevěděla.

Od jisté doby nejezdí pan Zdeněk rád na chatu. Vždy po zimě počká, až rodina chatu odzimuje, pořádně ji vygruntuje a vyžene potenciální nezvané hosty. Mrzí ho, že jej rodina podezřívá z lenosti, ale nemůže si pomoci. Nikdy by sám nešel do sklepa, vždy tam pod nějakou šikovnou záminkou pošle někoho jiného. Onemocnění je klasickou ukázkou takzvané specifické fobie. Tyto poruchy se vážou na nějaký konkrétní předmět, zvíře nebo situaci. Postižení se bojí pavouků, hadů, psů a dalších živočichů, ostrých věcí, třeba injekčních stříkaček, mohou mít strach ze zranění, z bouřek či z cestování letadlem.

Specifické fobie vznikají většinou v raném dětství a v dospělosti samy vymizejí. Pokud se tak nestane, není to žádná tragédie, protože se většinou dají velice snadno odstranit. Zní to jako špatný vtip, ale pana Zdeňka léčí psychiatři mimo jiné pomocí krys, či přesněji laboratorních potkanů. Není to žádný sadismus. Jde o to, aby si pacient vyzkoušel doslova na vlastní kůži, co obnáší kontakt s hlodavcem. Teprve pak pochopí, že jeho strach je iracionální.

Léčba postupuje zvolna, přičemž s každým dalším krokem musí pacient souhlasit. Jednou z počátečních fází je pohled na hlodavce, pak může následovat pobyt se zvířetem v jedné místnosti, setrvání u otevřené klece a nakonec dotyk. Není od věci, aby si postižený zkusil vytvořit ke zvířeti nějaký jiný vztah než odpor. Zkuste mu dát jméno, pane Zdeňku - i to může terapeut zděšenému pacientovi navrhnout... Krysu či pavouka lze sehnat snadno, ale co si počít s někým, kdo má panický strach z cestování letadlem? Terapie analogická té z předchozího odstavce by se asi dost prodražila. Nejúčinnější léčbou takzvané aviofobie je proto simulace pomocí virtuální reality. Tato metoda se ale zatím používá jen v zahraničí.

Medvěd v supermarketu

Lidé dnes pracují s počítači, jezdí metrem, a někteří dokonce létají do kosmu. Jejich mozek přitom obsahuje "programy", které vznikaly před miliony let a byly psány pro úplně jiné situace. Zde možná leží klíč k vysvětlení některých záhad spojených s úzkostmi a fobiemi. Naši dávní předkové si vytvořili určitou reakci na nebezpečí. Jejich organismus se bleskurychle připravil na boj či útěk: do svalů se nahrnula krev, aby mohlo dojít k rychlé akci, naopak se odkrvily periferní oblasti těla a stáhly cévy - kvůli možnému krvácení. Rozšířily se zornice, protože nebezpečný objekt musel být co nejlépe zaměřen. Ztuhla šíje, aby nemohl být tak snadno zlomen vaz.

Záchvat paniky podobný tomu, jaký zažila paní Marcela v supermarketu, tedy může odpovídat situaci z doby před desítkami tisíc let. Třeba nadcházejícímu boji s divokým zvířetem. Pocit olověných nohou souvisí s nahromaděním krve ve svalech, rozmazané vidění vzniká kvůli rozšířeným zornicím, dojem neskutečna, nereálnosti okolního světa nás přepadá proto, abychom se mohli lépe soustředit na osudný zápas. Jeskynního medvěda v Tesku ovšem nepotkáme a nahromaděnou energii nemůžeme vybít bojem ani útěkem (druhá možnost by se nemusela líbit ochrance za pokladnami). I proto nás úzkostné stavy ochromují a dlouhodobě ničí. Přesto je zřejmě snazší bojovat s fobií než s medvědem. Pokud tímto druhem poruchy trpíte, navštivte psychiatra - měl by vědět, jak vám pomoci.

Jaké fobie nás ohrožují

Sociální fobie je charakterizována strachem ze společenských kontaktů a vyhýbavým chováním. Nemocný se obává zkoumavých pohledů a toho, že se ztrapní buď tím, co řekne nebo udělá, nebo svými tělesnými projevy úzkosti. V konkrétním okamžiku postihuje sociální fobie zhruba 3,2 procenta žen a 2 procenta mužů, někdy během života ji má až 16 procent lidí.

Pacient se obává například:

  • pohledů druhých lidí a toho, že se stane středem pozornosti
  • znemožnění
  • vlastního nepřirozeného chování
  • večírků a volné zábavy vůbec
  • že bude muset jíst před lidmi
  • schůzí, setkání, veřejných vystoupení
  • návštěvy veřejných toalet
  • nutnosti něco napsat na veřejnosti
  • rozhovoru s autoritou

Panická porucha se projevuje opakovanými záchvaty silné úzkosti, které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci, nemají zjevnou příčinu. Někdy během života jí trpí až 3,5 procenta lidí. Agorafobie je strach z otevřených prostranství, z davu, obchodů, z opuštění domova a podobně. V 96 procent případů ji doprovází panická porucha. Tímto kombinovaným onemocněním trpí 4 procenta žen a 2 procenta mužů. Pacient s agorafobií má strach například z:

  • cestování veřejnou dopravou nebo autem
  • uvíznutí v dopravní zácpě
  • nakupování v obchodních domech
  • toho, že zůstane sám doma
  • opuštění domova
  • návštěvy kin, divadel...
  • tunelů, výtahů, malých uzavřených prostor
Specifické fobie se vážou na konkrétní předmět, zvíře či situaci. Trpí jimi asi 10 procent lidí. Ti se bojí například:
  • pavouků (arachnofobie)
  • výšek (akrofobie)
  • ostrých předmětů (aichmofobie)
  • koček (ailurofobie)
  • cestování letadlem (aviofobie)
  • tmy (achluofobie)
  • hadů (ofiofobie)
  • psů a vztekliny (kynofobie)
  • lékařů (iatrofobie)
  • všech druhů hmyzu (entomofobie)
  • hromu a blesku (keraunofobie)
  • ryb (ichtyofobie)
  • mravenců (myrmekofobie)
  • včel (melissofobie)
  • zranění (traumatofobie)
  • proudící vody (potamofobie)
  • léků (farmakofobie)
  • ohně (pyrofobie)
  • myší (surifobie)
  • hloubky (batofobie)

Zdroj: DoktorOnline

Autor: - pn -

Facebook

Infocentrum
810 800 000, 597 089 205
(částečně hrazeno)

kód pojišťovny: 205